Moje cesta na konec světa

Znáte to, když se pro něco rozhodnete, začnete s tím a máte od začátku takovej hřejivej pocit, že je všechno správně? Tak přesně takhle jsem to měla já s cestou do Santiaga de Compostela. Vlastně v mém případě ze Santiaga.

Když máte jen týden, dvě malé děti a touhu splnit si sen projít sama Camino (Svatojakubská pouť).

 Je to už zhruba dva roky, co mi do hlavy přistál tenhle nápad. Ale děti byly moc malé a já vyčkávala na vhodný okamžik. A ten přišel letos v zimě. Jeden večer jsem si prostě koupila letenky a oznámila, že jedu. Zaranžovala jsem si hlídání u babiček a muže a byla připravená vyjet.

Zabrousila jsem na internet a četla si různé informace o tom, jaké jsou cesty a možnosti (klasicky jsem toto všechno dělala až nakonec). Je několik cest, kterými můžete do Santiaga dojít, severní, francouzká, dvě portugalské, anglická a možná i další. Všechny jsou několikasetkilometrové. Na to jsem neměla prostor. Původní plán byl dojet k Portu, které je kousek a jít portugalskou pobřežní cestu, ale nestihla bych ji projít celou a strašně by mě štvalo, že bych ji nechala neukončenou :).

Pak jsem ale objevila, že existuje verze cesty, která začíná ze Santiaga a vede k pobřeží – k Pobřeží smrti (Costa da Morte). A to se mi líbilo, jsem morbidní.  Původně je to takové prodloužení, pro ty, co dojdou do Santiaga a ještě jim to nestačí.

Je to konec původní cesty. Dříve totiž lidi prý nekončili v Santiagu, ale putovali dál k moři. Až k němu došli, tak se buď vykoupali – aby se z nich vše nepotřebné smylo, pak si pálili oblečení a zahazovali boty do moře, aby mohli ukončit jednu životní etapu a začít novou.

Já si tedy na závěr nic nespálila, kromě kůže na prstech na nohou (rozuměj puchýře), a vykoupala jsem si jen nohy, protože jsem máslo a nechtělo se mi lézt do té studené vody. Teď po dvou měsících pravidelného otužování bych to možná dala. Ale i tak cesta stála zato.

Anglická snídaně v Londýně – is a must! 🙂

Každý poutník si před začátkem může vyzvednout takzvaný Kredenciál, takový sešitek, kam sbírá razítka z ubytoven (Albergue), kde nocuje. Pokud ujdete alespoň posledních 100 km do Santiaga, dostanete takový diplom, neboli Compostelu, jako památku, že jste trasu absolvovali.

Copostela – certifikát o absolvování Camino Fisterra

Trasu kterou jsem si vybrala já nazývaji Camino de Finisterra, nebo Camino de Muxia (čti Mušíja), podle toho, kterou konečnou destinaci si vyberete. Jsou totiž dvě místa, kam můžete na pobřeží dojít, nebo můžete projít obě, jako já.

V Pilrgims Office (úřad pro poutníky) v Santiagu jsem si vyzvedla Kredenciál pro tuto trasu a vyrazila na cestu. Měla jsem 5 dní čistého času na pouť a dva dny na přesun. V plánu bylo cca 120 km.

Nakonec jsem plánovanou trasu ušla za 4 dny a vyšetřila si tak dokonalý den na pláži, ale fakt to bolelo každý den ráno a večer. Doporučuju jen pro lidi, co jsou fit a nebo jsou to totální blázni jako já, kteří na sebe umí být dostatečně tvrdí až masochističtí.

Moje cesta:

Den 1. – Santiago – Vilaserío (34,3 km) Zřejmě ještě tak o 3 km víc, protože jsem hned ze startu zakufrovala a šla kus podle Googlu po silnici), já vím…

Den 2.- Vilaserío – Dumbría (30,2 km)

Den 3. Dumbría – Muxía (19,4 km) – odpočinková etapa

Den 4. Muxía – Finisterra (28,8 km)

Den 5. Válečka na pláži 🙂 Yes

Původní plán byl kratší vzdálenosti za den, ale když jsem šla, první den a došla do Negreiry, která měla být moje původní místo noclehu, tak se mi tam vůbec nelíbilo. Byly asi tři hodiny odpoledne a já si říkala, co tam budu dělat až do večera. Nohy mě sice bolely, ale řekla jsem si, že těch pár ještě dám. A po pár kilometrech začal boj. Začala mě tlačit šlacha nad palcem a celý nohy (překvapivě), vůbec netuším proč šlacha nad palcem, protože jsem měla měkké boty, takže jsem těch posledních cca 5 km šla jako robot a poslední kilometr jako robot na boso nebo v pantoflích. Když jsem došla do Vilasería a našla ubytování  v Casa Vela (jsou tam jen dvě možnosti), které bylo moc hezké, ve starém kamenném domě s moc příjemnou paní. Ubytování stálo 15 Euro i se snídaní. 75 letý Němec Hartwig, který před tím ušel 500 km, nechápavě kroutil hlavou, proč si tohle na začátek dělám.

Jihofričanka Karli mi dobrosrdečně půjčila Voltaren, kterým jsem se po horké sprše s díky namazala od hlavy až k patě. Až jsem se vzpamatovala, tak jsme si příjemně popovídali a dali pívo po večeři (instantní ovesná kaše v pytlíku pro mě) a šli spát. Hartwig pracoval ve firmě, a několikrát byl ve Velké Bíteši a byl v šoku, jak umím anglicky. Neměl moc dobrou zkušenost s angličtinou v ČR, tak jsem byla ráda, že jsem zvedla průměr. Bylo mu 74 km a prošel  cestu – 827 km, z Bilbaa.

Byla jsem v úžasu, že v tolika letech může být někdo tak fit. Je to velmi inspirativní setkávat se s takovými lidmi. Karli je herečka, hrála i v nějakém Jihoafrickém seriálu. Měla málo práce,  tak šije ponča a prodává je ve svém malém obchůdku a vede kurzy herectví pro děti.

Den 2.

Ráno jsem ty dva nechala odejít dřive, chtěla jsem jít sama. Částečně i protože jsem se bála, že bych je brzdila, protože jsem byla namožená jako sv. (fakt hodně). Trvalo mi tak první dva kilometry, než jsem se rozešla, ale pak už to překvapivě šlapalo jako másle. Puchýře zespodu na prstech jsem si oblepila náplastí, od Hartwiga jsem dostala takovou druhou plastovou kůži Compeed (možná znáte na opary). Tu jsem dala na šlachu na palci a vyrazila jsem.

Ty dva jsem znovu potkala asi v půli cesty v kavárně, kde jsme si vyvětrali nohy, dali něco k pití, mimochodem, víte, že když si ve Španělsku dáte něco na pití, tak vám často donesou i něco malého na jídlo? To je prostě boží. V tomto baru byli štědří a donesli nám bramborový salát s olivami a nakrájenou bagetu. A pak jsme vyrazili dál.

Cesta šla přes kopce s kaňonem řeky, žlutými květy. Moc hezká etapa. S Hartwigem jsme se rozloučili u rozdvojky cest v Hospital. Já celou dobu zvažovala, kudy se vydat, jestli  nejprve do Finisterry nebo Muxíe. Jako tradičně jsem se nemohla rozhodnout. Nakonec vyhrála Muxía, protože místo k ubytování po trase bylo blíže. Po tom, co jsem měla v nohách 25 km jsem si nedokázala představit jít ještě 15.

Šli jsme dál posledních 5km s Karli. Došli jsme do vesničky Dumbría. V plánku bylo, že je tam restaurace, albergue, obchod, tak jsem čelala větší vesnici, kde to žije. Ale po příchodu tu byl klid, nikde nikdo, restauraci jsme nenašli, pouze obchod, který byl mazaně schovaný a zhasnutý za barem. Pán, co čepoval pivo nám tam rozsvítil, my nakoupili a Karli se nabídla, že uvaří a já řekla, že platím. Byla jsem šťastná, že nemusím vařit já 🙂 (matka na mateřské).

V nově postaveném albergue, tak se jmenují noclehárny pro poutníky, se k nám přidali ještě dva lidé, které znala Karli z předchozí portugalské části, Němka Caroline a Dán Tune, takže naše jídlo se ve finále dělilo čtyřmi. Dali jsme s k tomu výborné španělské víno. Já si ho vypila u svých zápisků na balkoně. Po večeři jsme si všichni svorně propíchali jehlami puchýře, někteří labužníci si skrz ně provlékli i nitě, aby se tekutina drénovala ven (tuhle vychytávku jsem dozvěděla až tam, prý je to někde v průvodci). A šli jsme spát.

Den 3.

Ráno opět odcházím jako poslední. Ty rána mi dávají zabrat. Nahazuju batoh s pohyby válečníka Star Wars, a s chůzí golema vycházím vstříc novému dni a zážitkům. Dneska se mi jde ztěžka, paradoxně nejkratší etapu. K snídani jsem měla jednu mini buchtu, která tam po někom zbyla a banán.

Zastavuju u prvního baru s tím, že si dám snídani. V baru najdu všechny spolunocležníky z předchozí noci. Dávají si také kávu a snídani. Také si objednávám. Místní číšník mě nachytá s plastovými vejci, gumovými párky a gumovou sušenkou. Bohužel se zřejmě v komunikačním šumu, nebo nevím z jakého jiného důvodu, snídaně se prostě nedočkám, jen kávy.

Takže si kupuju v nejbližším obchodě housku, jablko a banán, které jím za chůze. Cesta jde mezi poli, s jedním výšlapem na kopec, ze kterého je krásný výhled na jezero a okolí. V odpoledních hodinám na mě vykoukne moře. To už vím, že se blížím k cíli. Je dusno a jde se ztěžka. V jedné vesnici mě málem pokousali psi, kteří se na mě rozběhli, já jsem jen stála jak opařená, nebyla jsem schopná nic. Nakonec si je majitelka zavolala včas. Tak jsem to za rohem rozdýchala, vzala si čisté spodní prádlo a šla dál :).

Moji Camino friends si dělali srandu, že v každém domě jsou většinou dva psy a drží směny. Protože většinou jeden štěká a druhý spí. Opravdu to tak bylo.

Po příchodu do Muxíe si užívám moře, Karli na mě mává z jednoho albergue po cestě, tak jdu za ní a ubytovávám se. Albergue patří jedné kočce z Maďarska. Vykládáme s ní, je moc milá. Ten den máme celou ubytovnu jen pro sebe, nikdo další už nedorazí. Dávám si za odměnu výborné meníčko s mušlovou polévkou a smaženou makrelu s bramborem.

Večer pijeme víno v přístavu na betonu a probíráme děti, menstruační kalíšky, lásku, světové znečištění a zvyklosti v našich státech :), ted ještě před tím, než se k nám přidá Tune. Jsem vděčná za svoji angličtinu. Že spojuje, že si jsou schopní popovídat lidi, co mluví německy, dánsky, afrikánsky a česky.

Odcházíme spát do našeho soukromého albergue.

Den 4.

Ráno vyrážím jako první. Jdu přes Muxíi a kolem moře. Chci jít opět sama. Je pod mrakem a mlha. Po chvíli si všimnu, že za mnou jde jeden starší pán. Když procházím vesnicí, opět opodál vidím dva volně pobíhající psy. Jeden je německý ovčák. Mám v gatích, tak čekám na pána, až dojde blíž. Když dojde, říkám mu, že mám strach z těch psů, tak tu na něj čekám. Byl to opět němec, 75 let. Wolfgang. Za svůj život uběhl 52 maratonů po celém světě. Projel na kole téměř celý sever německa, přešel nějakou náročnou stezku přes Pyreneje a za mlada horolezil. Teď si dal Francouzkou cestu – 818 km, ale ušel jen 600, protože 200 km měl najitých od loňska.

Zvládl vybudovat firmu s grafickým designem, kterou prodal a šel brzy do důchodu, a jeho dcera pracuje jako překladatelka v Londýně.

Je to neuvěřitelný, jaké lidi člověk potká. Na cestě mi v kavárně kupuje kávu a zákusek, potkáváme znovu Hartwiga z předchozího dne, jednoho Angličana, co šel do důchodu a Camino si nadělil jako dárek. Od malička má ochrnutou levou tvář. Pak si ještě povídám s jednou stejně starou Američankou z Kalifornie. Jdou opačným směrem.

Já pokračuju s Wolfgangem celou cestu až do Finisterry. Zde se loučíme a já se vydávám hledat ubytování. Původně jsem se chtěla ubytovat v jednom hotelu a pak se mi ozvala Karli a Tune, tak jsem se přesunula k nim. Byla jsem odměněná krásným soukromým výhledem na moře za 15 euro. Večer jsme se šli projít s oběma a dalšími holkami z Německa k majáku, po cestě jedli pizzu a já si přišla jako svobodná studentka, která nemusí mít žádné starosti.

 

Lidé se baví o tom, které z těchto dvou měst je hezčí a já bych řekla, že Finisterra. Muxía je poklidná, příjemná, ale Finisterra má takovou krásnou atmosféru, a hlavně nádherné pláže. Jednu malinkou hned v centru a dvě velké za městečkem. Na jedné jsem strávila celý následující den, sbírala mušle a užívala si vln. V Muxíi je prý nádherný západ slunce, ale nemůžu říct, byla jsem moc líná se na něj jít mrknout a doteď mě to trochu mrzí.

Taky jsem si nemohla ve Finisteřře nechat ujít Paellu de Marisco – plody moře. Jak jsem viděla ty potápěče, kteří nosili v sítích různé langusty a krevety a v restauracích to tak vonělo, takže mě to strašně zlákalo.

Odpoledne jsem sedla na bus zpět do Santiaga. Je to taková vyhlídková jízda. Autobus měl jet asi 3 hodiny, ve finále jel 4,5. Řidič to nějak moc neprožíval, chodil si na zastávkách ven telefonovat a pokecat s místními. Ze začátku jsem si užívala jízdu po pobřeží, ale pak se mi chtělo tak strašlivě na záchod, který byl zamčený, že jsem ke konci nenáviděla každou zastávku a proklínala celej ten autobus.

Krásná pláž ve Finisteře

 

V Santiagu jsem se ubytovala v moderním albegrue The Last Stamp. Je to obrovský hostel, každý má vlastní skříňku, je tu několik pater. Čisto, ale velmi neosobní, moc dobře se mi tam nespalo. Ještě před usnutím jsem si zašla otestovat fritatu s chorizzem.

Den 7

Ráno jsem se na letišti opět setkala s Wolfgangem. Ještě jsme povykládali. Letěl za dcerou do Londýna. V letadle jsem měla opět štěstí na dalšího staršího pána (nevím proč mi přišlo do cesty tolik chlapů po sedmdesátce :D). Byl to Chris z Anglie, jeho žena seděla kousek dál. Bývalý učitel tělocviku (what a surprise), učitel vodních sportů, který má vlastní jachtařskou školu. Když odešli se ženou do důchodu, prodali v Anglii dům, koupili si loď a žijí na moři ve Španělsku, když je jim v zimě moc zima, přesunou se víc na jih. Po tom, co měl infarkt, přehodnotil situaci. Do Anglie jezdí jen za dětmi a vnoučaty a doktory párkrát do roka.

Tohle mi přijde naprosto boží. Když se lidi vykašlou na celý systém a dělají si věci po svém, tak jak to vyhovuje jim. Hodně jsme se nasmáli a cesta do Londýna mi utekla báječně. Na závěr jsem si ho musela vyfotit, abych na něj měla památku.

V Lodnýně na letišti jsem se konečně rozhoupala k tomu koupit si nové boty a vyhodit ty staré. Nosily mě už 6 let. Poprvé jsem je použila ještě ve Walesu, kdy jsem se s nimi šla naposledy proběhnout na pláž, než jsem odjela domů. A svoji cestu zakončili opět na pláži – na konci světa.

Pokud máte v plánu vyrazit, zde jsou dvě užitečné věci, se kterými jsem si v podstatě vystačila celou cestu.

Webovky www.urcamino.com – zde najdete užitečné informace o různých trasách, plánovač tras.

Applikace Camino Finisterre, kde najdete také spousty užitečných informací o trase a ubytování na cestě, i mapy.

Moje postřehy z pouti.

Na pouti do, teda ze Santiaga mě nejvíc překvapilo, jak jsem si užívala potkávat lidi. Normálně jsem docela introvert a lidi až tak úplně nevyhledávám a dlouhý kontakt s hodně lidmi mě vyčerpává. Tady mi to naopak dobíjelo neuvěřitelným způsobem energii. Asi to bylo tím, že tu byli opravdu zajímaví lidé, nebo jsem na ně měla štěstí a přitáhla jsem si je k sobě. Byli mi velkou inspirací. Připadala jsem si totálně free. To bylo tak osvěžující po 5 letech na mateřské, kdy se neustále o někoho staráte!! Ale totálně.

Řešíte jen kam dojdete, jestli máte v pořádku nohy, kde budete jíst a spát – jak osvobozující.

Když jsem dala na Facebook, že jedu na tuto pouť, dostala jsem více lajků než když se mi narodili děti :). Došlo mi, jak moc to lidi zajímá a inspiruje.

Camino jsem šla i pro moji milou češtinářku ze základní školy, kterou jsem potkala před odjezdem. Říkala, že než jí zemřel muž, chtěli se tam taky vydat. Rozhodla jsem se cestu jít i pro ni a dodalo jí to další rozměr.

Spousta lidí jde na tuto cestu, protože si chtějí nebo potřebují něco vyřešit. Stejně jako Češka Markéta, kterou jsem potkala po cestě, a se kterou jsme moc nemluvily. Věřím, že se jim to podaří.

Když jsem nastupovala do letadla, přede mnou ve frontě stála žena po chemoterapii. Měla šátek kolem hlavy. A mě zamrazilo pomyšlení, že jsem to mohla být já. Za poslední rok jsem absolvovala dvě biopsie prsu, vždycky s tím hrozným čekáním, jestli bude výsledek v pořádku. Nikomu to nepřeju.

Co na tom bylo pozitivní, je to, že jsem přestala věci, co si chci splnit odkládat až na někdy. Pokud mám možnost, dělám je hned. Stejně jako jsem jela poté do Itálie sama s dětmi za kamarádkou, nebo na opuštěnou chatu do Chorvatska s rodinou. Pořád si říkáme, že máme spoustu času, ale není to pravda. Nemáme. Nikdy totiž nevíme, co může přijít. Nemá cenu dělat velké plány. Je potřeba žít v přítomnosti a nečekat až na někdy. Každých dvacet minut zemřou 4 lidi na rakovinu.

Opak smrti je život, a já si ho musím naučit víc vážit. To si říkám v té frontě u letadla a modlím se, aby nespadlo! Bereme zdraví automaticky.

Sýpky na kukuřici – opatření proti myším 🙂

Celý život jsem se uměla dívat jen na svoje nedostatky. Viděla jsem jen to, co je špatně. To mě dovedlo do pekel sebepodceňování, kousání nehtů, potlačování toho, kdo jsem a co chci, pocitu odcizení a osamění, kdy jsem si připadala jako největší lůzr. Není už čas se na tohle všechno vykašlat?

Záměr mojí cesty byl mimo jen té zkušenosti a zážitku ten, že jsem se chtěla zase o kousek přiblížit tomu, kdo jsem a co mám dělat. Ale to pro mě zůstává nadále zatím hádankou.

Jsem překvapená, s jakou lehkostí jsem všechny opustila. Měla jsem uklidňující pocit, že vše je jak má být a že to bude super. Byla jsem ledově klidná a smířená s tím, co mě potká, plná důvěry.

Nádhera.

Uličky Santiaga

Strašně se potřebuju totálně vykašlat na to, co si o mě myslí ostatní a jak mě hodnotí. Přestat se nechat ovlivňovat všemi věcmi, co jsem slýchávala v dětství. Sloupnout všechny ty nesmysly jako slupky z cibule, a objevit co je pod nimi. Nenechat se ovlivnit jak kritikou, tak pochvalami a nehodnotit díky nim sebe sama.

Přála bych si, abych mohla dát lidem naději, že věci jdou udělat, že si můžeme splnit po čem toužíme. Že všichni máme v sobě odvahu a kuráž. Jen je někdy potřeba ji oprášit. Ale poslední co chci je znít tu jako sluníčkář, jako pozitivní debil :). Každý si určuje pravidla hry sám.

Svačino na cestě

Nehledat podporu z venku, ale zevnitř.

Je zvláštní usínat v pokojíčku sama v cizím městě.

Pokud nohy bolí, hlava si odpočne, protože bolest přesunuje pozornost od hlavy k nohám.

Možná to je ten hlavní terapeutický účinek pouti. Hlavně nemyslet!

Karli řekla jeden citát, který slyšela (Lidi se dobrovolně mlátí kladivem, jen protože je to tak super pocit, když přestanete). Můžu potvrdit.

Je výzva sdílet nocleh s dalšími lidmi. Hlavně pokud máte Crohnovu nemoc a jste věčně zdutý. K ránu mě probudil vlastní prd. Modlidla jsem se, aby to nikdo neslyšel… 😀

Camino je vystoupení z mnoha komfortních zón, jak snášet bolest, jak jednat navzdory bolesti, dotahovat věci do konce, urdžet si odhodlání. Překračovat svoje hranice. Sdílet myšlenky i ložnici s cizími lidmi. Odměna je pocit vnitřní síly.

I když jsem šla jen čtyři dny a v porovnání s tím, co šli ostatní, to byl jen zlomek, přišla mi cesta mnohem delší. Protože člověk vidí tolik nových míst, potká několik nových lidí, slyší nové příběhy. Všechno je nové a vzrůšo. Najednou ožijete a tak nějak se proberete z té každodenní rutiny a těšíte na každou chvíli, co přijde. Je to osvěžující.

Obdivuju všechny, kdo zvládli ujít 600 nebo 800 km. Ale jsem vděčná i za svých 120 a za to, že jsem udělala ten krok a odjela. Odjet bylo možná to nejtěžší. Odrazovaní od rodiny, pochybnosti, strach.

 

Je potřeba dělat věci, co nosíme ne v hlavě, ale v srdci. To nás dělá šťastnými.

Lidi, co pouť prošli, se sem vrací, je to návyková záležitost. Úplně to chápu.

Měla jsem přesvědčení, že půjdu celou cestu sama a budu si probírat myšlenky. Části cesty jsem opravdu sama šla a bylo to fajn, ale uvědomila jsem si, jak potřebuju věci sdílet s ostatními. Že ty kilometry ubíhají mnohem snáz, když máte parťáka.

Pořád mám blok sdílet, ale na Caminu mi to šlo všechno tak nějak snáz.

Došlo mi, že k ničemu nevede, když se budeme donekonečna babrat ve svých nedostatcích a straších a vrtat se v destruktivních myšlenkách. Důležité je jít a něco udělat.

Třeba jen tak jít po ulici a zeptat se člověka, jestli nechce vyfotit, protože je strašně zajímavej a on pak tu fotku chce poslat. Tak mu udělat radost. Vyfotit portréty kamarádů na cestě a nechat jim tak vzpomínku.

Nebo si s vděčností nechat pomoct Voltarenem, když už nemůžeš.

Jít se podívat na západ slunce a dát si pizzu s lidmi, které znáš sotva dvě hodiny, ale kdo sdílí stejnou zkušenost a jsou na stejné vlně. A neřešit u toho, jestli jsem dost zajímavá, nebo jestli jim přijdu dost chytrá.

Celkově poznávat lidi z různých koutů světa a jejich osudy byla jenda z nejsilněších věcí na pouti.

Pustit kontrolu nad tím, co bude.

Moje pouť byla krátká, ale intenzivní.

Maják ve Finisteře – konec světa 🙂

Ani jednou jsem nepomyslela na to to zabalit nebo na to, že to nedám, i když to někdy sakra bolelo, měla jsem puchýře jako hrom (vím, bylo to krátký).

Když už jste skoro u cíle, je to vždycky největší boj.

Když člověk cestuje sám, všechno je mnohem silnější. Nedá se to popsat, musí se to zažít.

Na závěr jsem hodila do moře mušli a přála si…. Abychom byli celá rodina zdraví, abychom se měli rádi, žili v hojnosti a byli šťastní.

Doufám, že jsem vás k cestě inspirovala a pomohla vám se třeba konečně rozhoupat.

Jak jstem letěla:

Ryanair: Praha – Londýn, Londýn – Santiago de Compostela a zpět (letenky mě vyšly všechny dohromady v dubnu 2018 za 1600,- zpáteční, nekup to :).

Duben byl super čas, nebylo moc lidí, ale bylo krásně.

Komentáře