Putování Saharou

Dobrodružství na začátek

Stojím na letišti v Tunisu, kde jsem si jen odběhla koupit místní SIM kartu s daty, vrátila se na místo, kde jsem se před chvílí vítala se Zdeňkou Amdouni, organizátorkou a průvodkyní výpravy do pouště, ale nikde nikdo. To není možné, že by na mě zapomněli…, musí tu přece někde být. Začíná mi bušit srdce.

Projdu celé letiště, ale nikoho známého nevidím. U informačního pultu nikdo Exim Tours (cestovka, přes kterou byla výprava organizovaná) nezná, cože? Asi jsem trochu v průseru. Dvě paní zkouší někam telefonovat, ale jen zvedají ramena. Stojím jak solnej sloup, krve by se ve mně nedořezal a říkám si, co tu asi budu dělat. Netuším, kam nás vlastně autobus měl dovézt, neznám jméno hotelu, Zdeňky český telefon je vypnutý, na Exim Tours nikdo nic neví. Nervy v kýblu.

Když už pomalu začínám natahovat, vidím, jak ke mě přibíhá Zdeňka ještě s jedním chlápkem (později vím, že je to Pavel), který mi v letadle půjčoval tužku a teď mě zachránil. Ano, kvůli mě měl autobus skoro hodinové zpoždění, dokážete si představit ty pohledy spolucestujících… Kdyby mohly zabíjet, pravděpodobně jsem už mrtvá :).

Pokud někdy někam pojedete a budete si chtít zajistit to, že si každý hned od začátku zapamatuje vaše jmého, udělejte podobný trapas a výsledek je zaručen. Myslím že jsem slyšela tu slavnou větu „Už je tady Martina, můžeme jet“ po dobu výpravy snad tisíkrát. Ať už v autobuse nebo na poušti a provázela mě celý týden. Nestalo by se mi, že by někdo nevěděl, jak se jmenuju.

Ale v tu chvíli, když pro mě přišli jsem byla štěstím bez sebe. Autobus nás dovezl pozdě v noci na hotel, kde jsme spali asi dvě hodiny, nasnídali se a brzy ráno džípy vyrazili 100 km do pouště.

Jedeme do pouště

Cestou jsme se zastavili v místní kavárně, kde jsem poprvé ochutnala jejich zelený čaj, který vaří od začátku i s listy v konvici a rádi si jej řádně osladí. Při první návštěvě těchto zemí člověk může zažívat kulturní šok. Místo podlahy jen koberce na holé zemi, velmi chudé vybavení, ve městech takové zvláštní chatrče mezi luxusními hotely, večer v kavárnách jen samí chlapi, co kouří vodní dýmky. Byla jsem zpočátku trochu rozčarovaná takovým tím chaosem.

Jízda autem přes písečné duny byla docela adrenalinový zážitek, a byla jsem ráda, když jsem ji měla za sebou. Po přijezdu jsme se setkali s nomády a dromedáry, kteří nás měli celý týden provázet. Poprvé jsem stála na saharském písku, který má barvu do oranžova a je tak neuvěřitelně jemný, že vás doslova hladí, když po něm chodíte a za celý týden mi neudělal ani jeden puchýř, i když jsem chodila převážně bosá. Vedlejší efekt je také to, že jej máte za chvíli všude a křoupe vám mezi zubama.

První dny

Sesedli jsme si do kruhu na deky a poprvé ochutnali nomádský chléb, který je jen z vody, mouky a soli a peče se v rozžhavých uhlících, do kterých se celý zahrabe. Jí se ještě teplý a je to obrovská delikatesa.

Jedli jsme ho s polévkou s kuskusem. Moje bezlepková dieta šla na týden do háje a musím říct, že jsem žasla nad tím, jak výborně nám kuchař celý týden vařil, na to, v jakých to bylo podmínkách.

Po obědě nomádi naložili naše zavazadla na dromedáry. Kdo chtěl jet na velbloudovi, tak mohl, kdo ne, šel pěšky. Před námi bylo 100 kilometrů, které jsme měli za těch pět dní projít a nekonenečné duny písku, žádný telefonní signál, 17 cizích lidí, dalších několik cizích nomádů a dromedárů. Dolehla na mě samota a panika, co jsem to udělala, co dělají dětí, jestli jsou v pořádku, kdyby se jim něco stalo, já se to dozvím až za týden. Bezmoc. Napětí.

 

Nikoho jsem neznala (mě teda už od začátku znali všichni, jak už víte). Ale doufala jsem, že na takovou výpravu musí přeci jet stejně naladění lidé, a to se potvrdilo. Bylo skvělé znovu potkat různé příběhy ostatních, jejich charakter, znalosti. To je to, co mě na cestování sama tolik baví, že je člověk mnohem víc otevřený bavit se s dalšími a má větší touhu je poznat.

Poznala jsem neuvěřitelně vitální Báru, která se do pouště vypravila v 78 letech a stále cestuje všude možně. Poznala jsem Hakima, který žil do svých dvaceti v Tunisu a pak se přestěhoval do Česka, kde má rodinu, který byla celá s námi a celý pobyt osvětloval a překládal konverzace s nomády.

Poznala jsem Katku, která cestuje po světě, koučuje a učí manažerské dovednosti, a občas nám běhěm týdne zahrála na kopci magicky na šamanský buben. Poznala jsem Pavla, který dělá editora pro Radiožurnál, pracoval jako reprotér a napsal o Sahaře knížku, na kterou se chystám. Pokud byste měli zájem, jmenuje je Uštknuti Saharou a můžete si ji koupit zde.  A podpořit tak sen jednoho kluka, který nádherně píše :).

Potkala jsem léčitelku Danu, Zdeňku a Milana, co pracují pro výzkumný ústav rostlin, a mistra grilování Petra. Každý člověk byl jiný a přeci jsme měli něco společné. Touhu po dobrodružství, touhu být součástí Sahary. Spousty z nich tu byli podruhé. Poznala jsem naši skvělou průvodkyni Zeňku, které je také 73 let a žila v Tunisu 35 let, a po poušti provázela třeba Petra Novotného, Jiřinu Bohdalovou a celý klub Amfora. Díky tomu nám mohla vyprávět příběhy a zkušenosti, které si prostě nikde nepřečtete a výprava tak dostala ještě další rozměr.

Kolem páté večer jsme doputovali na místo, kde jsme měli strávit noc. Každý jsme dostal jednu matraci a stan, který jsme si postavili. Velbloudi byli propuštění na pastvu.

Nomádi jim vážou k sobě přední nohy, aby nemohli utéct moc daleko, ale oni i tak byli schopní vylézt dost vysoko na kopec nebo na druhou stranu planiny.

Večeře se vařila na ohni, po ní následovaly výborné datle, takové u ás v obchodě opravdu nekoupíte, a opět čaj. Když jsem večer ulehala poprvé v životě sama do stanu, byl to velmi divný pocit, bylo mi smutno. Ale někde uvnitř jsem cítila, že jsem tady správně. Že je to přesně tam, kde mám být. V noci mě budilo jen bublání velbloudů.

 

O dromedárech

Fascinovalo mě, co jsem se o těchto zvláštních a krásných tvorech dozvěděla. Žijí 25-30 let. Březí velbloudice odchází rodit sama do poustě, kde s mládětem je do té doby, než začne být velké horko a málo vody, pak se vrací zpět ke svému majiteli. Okolo 23. roku jdou velbloudi do pomyslného důchodu, takže se mohou navrátit opět zpět do volné pouště, kde dožívají. U Douz, poslední oáza, odkud jsme se na poušť vydali, je dokonce i velbloudí hřbitov, kam někteří odchází zemřít. Jsou prý velmi obětaví. Pro svého pána by udělali cokoliv.

Ale musí se s nimi jednat hezky a nesmí se bít. Pokud je s nimi zacházeno nehezky, následně to umí vrátit. Zdeňka nám v autobuse vykládala jenden příběh, jak majitel svého velblouda hodně bil a jednou, když se s ním velbloud ocitl sám v poušti, tak za ním přišel, když spal a zalehnul ho.

Bylo zábavné vidět, jak je každý velbloud jiný, jako lidi, některý se rád nechal drbat, jiný na sebe nenechal vůbec sáhnout, jiný byl zase žravý a další si nevzal nic z ruky. Každý také jinak šel, takže když jste na nich jeli, některý houpal víc, jiný míň. Mají nádherné velké oči a dlouhé řasy a srandovně přežvykují velkými zuby. Také umí srkat vodu.

Další zážitek je samotné nasedání na velblouda, který, když vstává, prvně narovná zadní nohy, takže se nakloníte dopředu a urputně se držíte držátku na sedle, abyste nespadli, a pak až teprve přední, a pak si vydechnete.

Když jsou samci v říji a chtějí se pářit, tak čas od času dělají z horního patra venku na straně tváře růžové bubliny  jako ze žvýkačky a dělají u toho bublavé zvuky.

Jedna slovenská účastnice zájedu to okomentovala, když je poprvé viděla bublat slovy:

„Veď tie ťavy sú všetky naddržané“.

Smířila jsem se s tím, že týden prostě budu mít písek všude. Ve stanu, ve vlasech, v oblečení, na nohách, všude. Ale byl jemný :).

Druhý až třetí den ze mně konečně úplně spadly veškeré stresy a strachy a závislost na telefonu. Odevzdala jsem vše osudu a řekla si, že věřím, že vše dopadne dobře pro všechny, protože jsem tu správně. Přestala jsem řešit, co musím stihnout, co nesmím zapomenout, že nemám signál, a telefon jsem vytahovala jen na focení. A konečně jsem si mohla užívat přítomnost na plno.

Ten pocit písku, vítr ve vlasech, (ano rozpustila jsem je při prvním kontaktu se Saharou, Jaruško). A to že nic nemusíte, jen jít do předu.

Všichni jsme si museli pořídit před výpravou do pouště na trhu tzv. Šéš. Dlouhý šátek, který nosí beduíni omotaný na hlavě v poušti proti větru a slunku, určitě znáte z televize. Na plno jsem pochopila, proč to bylo tak nutné, když začalo pořádně foukat a písek lezl do očí a do pusy.

Takto mi ho uvázal prodavač v obchodě.

Když jsem se konečně uvolnila, poznala skupinku spolucestovatelů lépe, a také velbloudáře, kteří vedli dromedáry. Byli všichni skvělí, protože to byli vesměs starší chlapíci, kterým absolutně nedělalo problém jít celý den, den co den, spát venku, a orientovat se v poušti. To naprosto nechápu, jak to dělají, ani teď.

Vůdce karavany Adel, byla velmi charismatický muž s otevřeným srdcem, který prování turisty už několik let. Jako malý žil několik let v tahu s rodiči jen na poušti. Je to ten na pravo.

Vyloženě mě štvalo, že jsem si s nimi nemohla povídat víc, protože s angličtinou jsem si moc neškrtla. Většina z nich mluvila arabsky a někteří francouzky. I tak nechyběly úsměvy, poděkování a mé chabé pokusy o arabská slovíčka. Kdyby se vám někdy hodilo (psáno, jak se hovoří, za spelling rozhodně neručím :D):

Zálkady mojí mizerné arabštiny:

Barakalahofik – děkuji 

Afuen – rádo se stalo

Šnauhelik – jak se máš

Labéz – dobře

Salam aleikum – dobrý den

Behí jé sir – moc dobré

Debuza me – láhev vody

Mnfodlak – prosím

Me is muke -jak se jmenuješ

Alachér – dobrou noc

Arabština je krásný jazyk. Složitý, a mystický. Když ho posloucháte, máte pocit, že jste se vrátili v čase o několik tisíc let zpět, ta historie z něj úplně dýchá. Vyjadřuje hodně pocity a nálady. Například existuje okolo deseti názvů jen pro měsíc. Ještě když arabsky mluví průvodce karavany, který má neuvěřitelně hluboký a sexy hlas, tak je to prostě kouzlo…

Při natáčení pro Markýzu řekl tuto krásnou větu:

„Vy Evropané si často představujete, že na Sahaře není nic jiného, než písek. Tak tomu ale není; existuje zde vše, co člověk potřebuje k životu, jen je třeba se naučit to vidět. Já osobně bych nikdy nemohl žít jinde, než na poušti, neboť nikde jinde bych se necítil tak svobodný a šťastný jako zde… Na poušti nelze švindlovat ani sám se sebou, ani se svým okolím; jinak by člověk nepřežil.“ Adel Ben Brahim (Zdroj:saharou-na-velbloudech.blogspot.com)

Věděli jste, že každé jméno v arabštině má nějaký význam? Když jsem si povídala s jedním prodavačem v obchodě, řekl mi jak se jmenuje a co to znamená, už si bohužel nepamatuju ani jedno, ale pak se zeptal mě. Když jsem řela, že jsem Martina, zeptal se, co to znamená. A já popravdě řekla, že netuším. Začal se smát a přišlo mu to fakt divný.

Nedalo mi to, a vyhledala jsem si později význam svého jména na internetu. Je od boha války Marse a zanemná bojovnice a musím říct, že to trochu sedí. Znáte význam vašeho jména a sedí k vám?

Putování

Šli jsme dva a půl dne, když jsme došli k jezírku s termální vodou, kde jsme se odpískovali a umyli a kromě toho se vyhřáli v nádherně horké vodě. Byl to luxusní zážitek takhle v přírodě v písku. U jezírka byla jen kavárnička a pár opilých tunisanů, kteří se snažili celkový dojem zkazit, ale nepovedlo se jim to.

Ten večer byla kouzelná noc. Tolik hvězd jsem ještě nikdy neviděla. Obloha byla bez světelného šumu plná hvězd, které vystupovaly z černé oblohy blíž. Nebe bylo jako zářivá poklice nad krajinou od kraje ke kraji. Ten pohled už budu mít navždy v paměti. Pak vykoukl měsíc, který zářil tak jasně, že byly vidět stany a stromy okolo. Seděli jsme u ohně a povídali si. Některé večeři nám nomádi hráli na buben a zpívali, já jsem odvážila i zatancovat si arabské rytmy.

Od jezírka jsme se pomalu začali druhý den vracet zpět k hoře Tembaine, kde jsme pouť začali. To mi došlo, že už se pomalu blížíme zpět a to znamená konec na obzoru. Neskutečně jsem se těšila, až zavolám manželovi a dětem, ale také jsem měla motivaci neřešit blbosti a naplno si užívat přitomnost. Písek mezi prsty, vúni pouště, květiny, keře, velbloudy, nomády.

A hlavně to, že nic nemusím. Cítit tu obrovskou volnost a prostor kolem sebe. Dívat se večer z kopce dolů do údolí, sedět u ohně ve skupince lidí, kteří jsou fajn. Žádné televize a žádné počítače. Jen přítomnost, možnost být celý den i noc venku, ne zavřená doma. Mít čas přemýšlet, nechat myšlenky plynout.

Vrátit se zpět k základním věcem, které jsou k životu potřeba, jako je voda, jídlo, spánek, hluboké rozhovory, sounáležitost, sdílení a klid.

Představa, že bych se v poušti ocitla sama není úplně příjemná. Tuším, že bych se nebyla schopná dostat do civilizace a přežít, ale třeba bych sama sebe překvapila :D. Rozhodně to není něco, co bych chtěla zkoušet. Byl zvláštní pocit být odkázaný na někoho jiného a svěřit mu svůj život, protože člověk je zvyklý spoléhat se hodně sám na sebe. Nakonec to ale byla jedna z věcí, které byly opravdu osvobozující.

Když člověk překoná strachy a udělá krok do neznáma, přichází odměna. Nejen pocit seběvědomí, že to zvládnete, že jste to dokázali, ale také vděčnost za to, jaké impulzy se vám do života dostanou, když otevřete neznámé dvěře.

Poslední dva dny na Sahaře opravdu foukal vítr. To nám poušť ukázala, že umí být mocná a divoká, stejně jako rozbouřené moře, které vypadá neškodně, když je klid. Písek vířil všude. Kdybych neměla sluneční brýle a šéš, nevím, jak bych to dala. Poslední noc ve stanu jsem se moc nevyspala a takhle to tam ráno vypadalo. Kdo je ujetej na pořádek, možná pro vás tento pohled nebude úplně vhodný… :).

Tuarežské přísloví Zdroj v odaze.

A je to tak. Já jsem znovuobjevila lehkost a hravost. Jen tak se bozky rozběhout v písku. Jít, a užívat si. Čekat co přinese další den. Vítat se ráno u ohně, jíst teplý chléb s fíkovou marmeládou, sednout si na dunu a jen tak koukat do dálky.

Ještě považuju za důležité napsat, že spousta informací, které se k nám hrnou z médií jsou přinejmenším nepravda. Jela jsem do Tunisu s velkými předsudky a strachy ohledně místních lidí, a musím říct, že jsem dost prozřela. Není to tak, že bych se s klidem procházela po městě v noci někde sama, ale za celou dobu jsem nepotkala nikoho, kdo by ve mě vyvolal strach, neviděla jsem žádné situace, které by byly nebezpečné.

Naopak, všichni byli moc milí. A po našich rozhovorech o místní situaci na problémy s uprchlíky a celkově na muslimy nahlížím trochu jinak. A za to jsem vděčná.

Život na Sahaře

Překvapilo mně, že na Sahaře je docela dost živo. Čekala jsem jen písek, ale byly tu stromy, keře, květiny podobné kopretinám, medvědí česnek, brouci, motýli, skarabi. Dokonce na nás vykoukla i pouštní zmije a kousek ode mě prý lezl štír. To mi řekli raději, až když jsme dorazili na místo noclehu.

 

Fotogalerie

Do článku se prostě nedaly nacpat všechny fotky, tak vám další dávám sem :).

[content id=4329][/content]

Vizualizace ze Sahary

Chtěla jsem vám ten pocit ze Sahary nějak předat, protože textem to úplně nejde. Pak mě napadla krátká (moje první ever) vizualizace, kterou jsem natočila. Třeba vám přinese stejný vnitřní prostor a volnost, jako mě, psala se mi krásně a s lehkostí :).

Prvně jsem se bála, že je to hloupý, že se mi budete smát :D, ale pak jsem si řekla, že to vlastně přežiju pokud ano a třeba někomu může udělat krásně na duši, tak to za tu cenu prostě risknu. Moc bych si to přála.

Stiskněte tlačitko play a přeneste se na pár minut na poušť :). 

Možná bude chvilku trvat, než začnu mluvit, vydržte, mělo by to fungovat.

[sc_embed_player fileurl="https://martinabenackova.cz/wp-content/uploads/2019/02/Sahara-audio.mp3"]