MARTINA BENÁČKOVÁ

Člověk může plně žít jenom, když se ponoří do proudu života. Můžeme jen tak plavat na povrchu, opatrně, abychom si nesmočili vlasy (ala paní Radová), nebo tam houpnout celí.

Zážitek bude přímo úměrný hloubce ponoru, (to neznamená, že někdy nedojde kyslík.

ZAČÁTKY BYLY ...

Od malička jsem milovala foťáky. Moje maminka měla takový kovový na kinofilm v koženkovém pouzdře. Já si k němu čichala, protože voněl dobrodružstvím, vzpomínkami, kovem, tím filmem, a to se všechno dohromady mísilo v takovou tu předzvěst svobody a zážitků. Až zpětně si uvědomuju, jak silně jsem touhu po svobodě jako malá měla zakořeněnou v sobě.

První vlastní foťák jsem si objednala za jedny z prvních ušetřených peněz v časopise Quelle, kdo si pamatuje :). Bylo mi asi deset. Byl to takový ten malý plastový černý (krám:) s kinofilmem, který se musel ručně navíjet malou kličkou. A člověk si musel dávat sakra pozor, co fotil, protože až si fotky šel vyzvednout, polovina byla s oranžovým rozmazaným palcem v rohu a druhá polovina prozměnu rozmazaná celá.

Byla to radost, potěšení, vytoužené dobrodružství a zároveň hodně zklamání, když jsem si fotky vyzvedla a viděla tu hrůzu. Nicméně, jako dítěti mi to absolutně nevadilo. Bavil mě celý ten proces i to překvapení na závěr.

Nebylo to vždycky jednoduchý. Když pocházíte z rodiny, kde od malička slýcháte, jak se uměním nejde uživit, je potřeba si najít nějakou pořádnou práci a hlavně nevybočovat. Byla ve mě taková rozpolcenost, že se nemůžu uživit tím, co mě baví. Že práce je nutné zlo, a zábava je až po práci.

Že se člověk musí nadřít, aby něco měl. Že bohatí jsou jiná sorta a tak podobně. Já holka z vesnice, která chodí ve vytahaných teplákách a červených holinkách, na to přece nemám, nemám žádnou tlačenku a za známé žádná vlivná “zvířata" a podobně.

Ale zároveň byl uvnitř mě takový malý hlásek, který mi našeptával, že to není pravda, že někde tam venku existuje život, který může být barevný, voňavý a plný dobrodružství. Nevěděla jsem, čemu věřit a raději věřila svým nejbližším, protože ti to přece myslí dobře. Mysleli, protože i je sžíraly různé strachy, které jim nedovolovaly žít život podle sebe. Ale to jsem jako dítě nevěděla.

MAMINKA BYLA TROCHU ZOUFALÁ

Drahá maminka o mě jednou ve vzteku a beznaději přerazila i vařečku, když jsem zase nechápala nějaký domácí úkol z matematiky a jí už ruply nervy. Nevýchovní rodiče se pravděpodobně křižují. Teď už se té epizodě obě upřímně smějeme a je to takový rodinný folklor.

Ale tehdy jsem cítila beznaděj, šla na školu, kam jsem nijak zvlášť nechtěla, jen protože tam nebyla matematika, na kterou jsem byla i přes všechny urputné snahy maminky prodavačky, co počítat fakt uměla, marná, a můj život začal nabírat ten “správný směr” plný sociálních jistot a bezpečí.

Často jsem jen tak ležela sama v pokoji a koukala do stropu a neznala sama sebe, kdo jsem, co chci, kam jdu. Pochopení a podpora v rodně žádné. Záviděla jsem všem ostatním, kteří věděli, co v životě chtějí dělat. Připadala jsem si totálně neschopná, ošklivá, odmítnutá, sebevědomí na nule, ze všeho připosraná. Kousala jsem si nehty a styděla se pozdravit i lidi na ulici.

Taky mi úplně nepomohlo, že můj tatínek od nás odešel, když mi bylo 1,5 roku a až do 17 let jsem ho nepoznala a poslouchala jsem, jak mě nechtěl ani pochovat. Později jsem přijala, že odtud pramení můj perfekcionismus, snaha vyrovnat se chlapům, získávat uznání z venku, zavděčit se.

Stejně tak moje rebelie a touha vybočovat, abych získala pozornost. Byla jsem nedosycená. Cítila se nemilovaná, snažila jsem se, abych byla přijatá, oblíbená na úkor toho, jaká ve skutenčosti jsem. Nasazovala jsem si různé masky.

 Byla jsem přesvědčená, že jsem, jak by řekli angličani "waste of space”, že jen zabírám prostor. Někomu lepšímu, užitejčnějšímu. Můj život provázelo docela hodně bolesti na malou holku, hodně nepřjietí sama sebe, které věřím, že napomohlo v rozvoji autoimunitního onemocní (Crohnova nemoc), která mi byla oficiálně diagnostikovaná v 25 letech.

Když o 6 let později začal můj tehdy 3 letý syn projevovat stejné přiznaky, rozhodla jsem se život vzít konečně do svých rukou. Najet na zdravou stravu a pracovat sama na sobě a vykašlat se na okolí. Zvládli jsme to. Já i on.

Teď už vím, že tohle moje prožívání dalo mému životu potřebný rozměr, potřebnou hloubku, citlivost a empatii k ostatním, která je nejen pro focení velmi užitečná, i pro všechny kolem mě a pro mě samotnou. Čerpám z toho nesnadného období dodnes.

ÚTĚK DO WALESU

Ale tenkrát mě při životě držel foťák, kytara, moje básničky, pes a kamarádi. Trávila jsem spoustu času v přírodě. Toulala se psem, spali jsme s kamarády ve srubu, který kluci udělali sami v lese. Spojení s přírodou mi dodávalo klid. A to mi vydrželo dodnes.

Na výšce jsem musela doslova utéct studovat do Walesu. To jsem ještě nevěděla, že sama před sebou stejně nezdrhnu. Dalo mi to nesmírný rozhled. Už tam jsem kromě bojování s angličtinou víc a víc fotila, moře, lidi, hory.

A zase jsem se toulala v přírodě. A cítíla se konečně víc svobodná. Písek mezi prsty, vůně moře, vítr ve vlasech, láska, pak vlastní pronajatý byt, kolo, auto, nový kraj, dobrodružství nadosah, kdykoliv jsem si vzpomněla. Konečně jsem cítila, že žiju svůj vlastní život.

Studovala a pracovala jsem ve svém oboru ( jako specialista pohybu na předpis), abych zjistila, že je to fajn, ale dlouhodobě jsem jen pomalu vyhořívala. Po 5 letech mi začalo být smutno po rodině a vrátila jsem se zpět do Česka.

Dodnes si pamatuju, jak sedím v tom prázdném bytě den před odjezdem plná strachu a očekávání z budoucnosti, která neexistovala. Čekal mě jen budoucí manžel.

KAŽDÝ DEN SE SKLÁDÁ Z MALÝCH PŘEKONÁNÍ A PŘIJETÍ

Vítězství nad svým pohodlím, únavou, nedostatkem času, nedostobráctvím, a ten výčet může pokračovat až do aleluja... 

PRÁSKLA JSEM DO TOHO

Po návratu do Česka na mě padla zase ta stejná deka. To naladění společnosti. Ale řekla jsem si, že takhle už ne.
Touha po svobodném životě ve mě pořád někde hluboko doutnala. V roce 2016 jsem při mateřské s dvěma dětmi absolvovala kurz

Podnikání z pláže, který byl zlomový, otevřel mi oči a zažehnul plamen naděje, že na světě žijou stejní blázni, že je to prostě možné, že jsem možná divná, ale nejsem sama.

Kurz mi dodal kuráž k tomu vzít foťák pořádně do ruky a začít si konečně tvořit svůj život.
Začala jsem fotit víc a víc a koncem roku brala svoje první placené zakázky a měla za sebou první pokus o online podnikání, ale tenkrát jsem nebyla ještě dost zralá a sebevědomá, rozsekal mě první “hejtr”(člověk, který vám nenapíše nic pěkného), přestože výsledky nebyly vůbec špatné.

Furt jsem ale toužila po svobodě času, finanční svobodě, o tom, že je to možné, že moje fotky budou lidi milovat, že je možné se živit tím, co má člověk jako zábavu, že i já můžu světu přinášet hodnotu a inspirovat ostatní.
Na vlastní online podnikání jsem na chvíli zanevřela a učila se dál fotit ve studiu, venku, v interiéru.

Na focení miluju, že se můžete pořád posovuat dál a růst. Nikdy nejste na vrcholu, nikdy nejste u konce. Odkrývala jsem postupně, kdo jsem, nabírala zadupadné sebevědomí, bolestivě opakovaně překračovala komfortní zónu a vylézala s kuží na trh. Odlupovala slupky a to se odráželo zase zpět na mých fotkách.

Tuším výstup na Ben Nevis- Skotsko

JÁ A ONLINE SVĚT

Navštěvovala jsem různé workshopy, absolvovala online kurzy o focení, pracovala zároveň sama na sobě, četla seberozvojové knížky, kupovala si kurzy například od T. Harva Ekera, Marisy Peer, Joa Dispenzy a dalších českých i světově uznávaných autorů, včetně kurzů na focení iPhonem. Konečně jsem získávala dojem, že nemusím věřit každé svojí myšlence, která ve finále vlastně nemusí být ani moje, aha :).

Online svět mě nepřestával přitahovat a přivedl mě ke spolupráci s úspěšnými lidmi v online prostředí jako Stáňa Stiborová, které dělám pravidelně i podporu v jejím online kurzu Podnikání z pláže, Jana Bártíková (Linked akademie), Míša Měřínská (Magicky ženská), firma SmartEmailing.

Zařadila jsem do nabídky focení i byznys potrét, který je vhodný zvlášť pro online podnikatele a fotografovala napřílad Davida Kirše, který je mi v životě velkou inspirací, a celý jeho tým MioWebu. To by se mi před pár lety ani nesnilo. Mívám období, kdy mi stačí 4 větší zakázky za měsíc, abych si vydělala stejné peníze jako můj muž za každodenní chození do práce.

Částečně jsem už překonala ten pocit nedostobráctví, srovnávání se, pocit, že já nejsem ta pravá na úspěch, že na to nemám. Rozhodla jsem se neuvěřit dobře míněným radám od nejbližších a šla za svými sny. Za svojí vytouženou svobodu, která se ve spojí s focením prolíná mým celým životem. O čem jiném by už ten život měl být než že jdeme za tím splnit si svoje sny.

TOUHA PO SVOBODĚ

Svobodu jsem hledala na pouti ze Santiaga de Compostela, přestože to přeci se dvěmi dětmi doma nejde jen tak na týden odjet, to přece správná matka nedělá :), nebo se prošla s cizí skupinou na Shahaře, abych tu vytouženou svobodu nakonec stejně našla uvnitř sama sebe, ironie osudu.

Zvládla jsem ukočírovat Crohnovu nemoc bez léků a lékařů a začala být zodpovědná sama za sebe, vychovávám dvě krásné děti, mám skvělého muže. Pracuju v časech, kdy mi to vyhovuje. Můžu si odjet kdykoliv kamkoliv. Nemusím počítat, kolik mi zbývá dovolené a čas si organizuju podle sebe.

Uvědomila jsem si, že kdo brání v mojí cestě jsem vždycky jen já sama. Hledala jsem a neustále hledám cesty, jak si konečně sama sobě přestat bránit. Věřím, že všechno jde zevnitř ven. Musela jsem zkrotit svoji mysl, najít vlastní hodnotu i zkrze ostatní a to, co jim jako člověk přináším.

Přijmout sama sebe, a dovolit si mít se konečně ráda a dovolit si, aby se mi dařilo. A vše se znovu zrcadlí na mých fotkách, které jsou víc a víc autentické.

Nyní jsem dozrála do fáze, že chci inspirovat ostatní k jejich osobní svobodě, pokud je to jejich cíl. Lidi, kteří potřebují lepší fotky pro svoje vlastní podnikání, jednoduše iPhonem nebo jiným mobilem bez drahého vybavení a zrcadlovek, je to možné.

Chci pomoci lidem rozfoukávat ten malý plamínek uvnitř, že svoboda je možná a prispět takto k jejich vlastní svobodě, i když jsou třeba na začátku stejně jako před pál lety já.

Martina Benáčková rodina

POTŘEBUJETE?

Vyfotit na váš web, nafotit interiéry k prodeji nebo prezentaci, přeložit web do angličtiny nebo si přečíst více o mých cestách a inspirovat se pro ty vaše, udělejte to zde.

Fotografie

Pro domluvu focení mě můžete kontaktovat buď přes kontaktní formulář, po kliknutí na tlačítko nebo mi zavolejte.

iphone fotografie

Pokud milujete focení iPhonem stejně jako já, stáhněte si e-book 6 kroků k lepší fotce iPhonem, a naučte se pár nových triků.

Ebook zdarma →

Reference na focení se mnou

Co o focení říkají mí spokojení klienti

Vybraly jsme si tě kvůli fotkám co si fotila před námi krásné upravené a přitom tak přirozené :-) Fotila si nám svatbu i malou Klárku a vše bylo skvělé od domluvy až po finální výsledek ;-) určitě bychom si tě vybrali znovu a všude jen doporučujeme ;-) dokonce i já co se tak nerad fotí jsem si focení užil ;-) a měl jsem velkou radost že si využila i možnost a tak trochu výzvu focení na zimním stadionu protože ty fotky jsou jednoznačně topovou záležitostí ;-) ještě jednou děkujeme moc a rádi se zase někdy ozveme třeba až se nám narodí ten chlapák :-D
Pavel Koumartatínek
My jsme měli kliku a stihli jsme focení jako jedni z posledních! Vybrali jsme si Tě tak trošku náhodně, manželovi bylo jedno, kdo nás přijede vyfotit. A byla to trefa do černého :)! Nejvíc jsme ocenili nabídku přijet k nám domů, protože focení s mimčem je náročnější. Maximálně jsme si to užili, byla to pohodička. S fotkami jsme naprosto spokojení a dostávám pochvaly, že máme krásné fotky (především mat zaujal). "Výhru" bych věnovala Tomovi, který sice brblal u focení, ale nakonec pronesl, že si to užil :-D. Děkujeme ❤️
Andrea Holánovámaminka
Bude to už skoro 2 roky, co nás Marťa fotila. Fotky byly perfektní a důkazem byly lajky u fotek :-D Takže za nás maximální spokojenost. Holka s foťákem pro nás byla jasnou volbou a určitě až se jednou poštěstí, rádi bychom s ní zase podnikli miminkovské focení. ♥️♥️♥️
Dagmar Pavíčkovámaminka
S Martinou jsme spolupracovaly na překladech online kurzu Podnikání z pláže a mého osobního blogu. Jsem ráda, že právě s její pomocí jsme vdechli život anglické verzi tohoto projektu. Pro mě bylo důležité, abych našla překladatelku na podobné vlně, která do překladů dá kus sebe sama a bude ji to bavit. Zároveň pro mě bylo podstatné mít překladatelku, která zabezpečí, gramaticky správné a stylisticky čtivé texty, ve kterých zůstane můj otisk. A přesně to jsem našla v Martině.
Stáňa Stiborováwww.podnikanizplaze.cz