Martina Benáčková

Fotím, abych v životě zachytila krásu, kterou můžu předat dál. Cestuju, abych té krásy objevovala co nejvíc. Vtiskávám anglickou duši do českých textů, protože je to moje srdeční záležitost.

Dnes podnikám, jsem zodpovědná sama za sebe, předávám lidem to nejlepší, co ve mě je a co umím, dělám všechno, co mě baví. Jsem pánem svého času, mám svobodu.

Překládám zajímavé weby, blogy, články  a e-booky do angličtiny, fotím krásné interiéry, milé rodiny s dětmi, miminka a cokoliv, co mě láká, přirozeně. 

Cestuju jak s dětmi, tak ve formě putování o samotě, protože právě tohle se stalo mojí další vášní, která začala poutí ze Santiaga de Compostela a pokračovala na Sahaře.

Věnuji se iPhone fotogafii. Komu by se chtělo na cesty a výlety tahat těžkou zrcadlvku, když s iPhonem jdou udělat nádherné fotky. Prošla jsem několika zahraničními kurzy iPhone-fotografie a některé poznatky shrnula v tomto e-booku. 

Baví mě inspirovat lidi, že nemožné je možné, a bořit všeobecné názory, mýty a pravdy, co už dávno neplatí.

Mám tu čest spolupracovat se skvělou inspirativní ženou Stáňou Stiborovou (Mrázkovou), které jsem překládala weby a ebooky do angličtiny a následně pro ni dělala podporu pro kurz Podnikání z pláže, její byznys má více než 70 000 fanoušků na Facebooku a kurzem prošly tisíce lidí. Také mě osud zavál ke spolupráci se skvělými lidmi z firmy SmartEmailing, které fotím a učím angličtinu. 

Neztrácím pokoru a vděčnost k ostatním, k životu, i sama k sobě, protože vše mohlo být úplně jinak.

Od malička mi bylo vštěpované, ať nečekám, že si najdu práci, co mě bude bavit. Prvně povinnosti, pak zábava, ať si nemyslím, že na mě někdo někde čeká, že je "Vlaďka" lepší, má samé jedničky, ať se podívám na sebe, jaký jsem flink.  

Při doučování z matematiky, která mi fakt nejde, jednou mé drahé mamince ruply nervy tak, že o mě zlomila vařečku. Dnešní nevýchovní rodiče se teď pravděpodobně křižují :D. Dneska ji docela i chápu, a obě se téhle epizodě teď už smějeme.

Ale tenkrát moje sebevědomí klesalo a klesalo, až se dostalo snad na úplné dno. Netušila jsem, v čem jsem dobrá, co mi jde. Měla jsem přesvědčení, že se zkrátka nemůžu živit tím, co mě baví, že se tím uživit nejde, že stejně nic neumím. 

Myslím si, že díky systému ve školství má 90% lidí stejný problém.

Maminka byla prodavačka, nevlastní tatínek řidič. A lidi kolem mě brali práci jako nutné zlo, jen si stěžovali a nadávali na ni. Nikdo v mé rodině nepodnikal a ani nědělal něco, o čem by mluvil se zapálením. Takhle to jako bude, až budu velká?..

Vlastního tatínka jsem poznala až v 17 letech, celou dobu jsem žila v tom, že mě nechtěl. To vám úplně nepřispěje k tomu, že se máte rádi a věříte si. 

Styděla jsem se pozdravit i paní na ulici. Dlouho jsem si připada ne dost dobrá, ostatní byli lepší, měla jsem vždycky pocit, že nebudou o moje kamarádství stát, že nikoho nezajímám. Že jsem zbytečná. A ten pocit marnosti se ve mě někdy probudí i teď.

Utíkala jsem do svého světa. Od malička miluju focení.

Pamatuju si moc dobře, jak jsem si od maminky jako malá holka půjčovala foťák na kinofilm a cítila u toho sváteční atmosféru, dokonce jsem si k němu čichala, milovala jsem jak voněl. Foťák byl pro mě vždycky něco magického. A stal se nepostradatelnou věcí v mém životě.

Hrála jsem na kytaru, a dělala si tak hudbou život hezčí, a dělám doteď. Malovala jsem, toulala se v lese se psem.  

Na výšce jsem se rozhodla, že chci pryč a chci se naučit anglicky. Požádala jsem o studijní pobyt Erasmus v Jižním Walesu, kam jsem na rok odjela studovat, s pár semestry angličtiny v jazykovce - jak naivní. Prošla jsem si tím, že jsem nikomu, ale naprosto nikomu nerozuměla, břečela na kolejích, že se vrátím...

Hryzla jsem se, učila se slovíčka, a na konci semestru už psala eseje v angličtině. Dodnes nechápu, jak jsem to zvládla. Nakonec se z ročního pobytu stal skoro pětiletý, protože následovala pracovní stáž a práce pro Státní zdravotnickou organizaci a vše se začalo měnit.

Možná to bylo díky tomu, že Britové jsou milí, otevření, přátelší, tak jsem se konečně začala cítit sama se sebou dobře. Británie je moje srdeční záležitost. Nikdo mě neshazoval a nepromítal do mě svoje strachy, pokud jsem to samozřejmě nedělala já. Byla jsem konečně volná.

Mezník pro mě bylo koupení kola :D, což znamenalo ještě věčí svobodu a dobrodružství. Jezdila jsem na dlouhé projížďky kolem pobřeží, cítila vítr ve vlasech a poznávala krásnou krajinu, dojela si vždycky někam vlakem. 

Díky kamarádům, "pařením v klubech", velmi odborným kurzům, různým seminárním pracím a vztahu jsem se naučila anglicky, a po návratu složila Cambridgžský certifikát C1. Od roku 2012 angličtinu učím jako lektorka a od roku 2017 překládám ve spolupráci s mojí welšskou kamarádkou, se kterou konzultuji, co je třeba.

Mám za sebou několik fotografických workshopů, od roku 2016 fotím zakázky jak interiérů, tak lidí ve studiu či venku. 

Žiju s osudovým mužem, se kterým jsme byli spolu dlouho než jsem odešla na výšku, a po 8 letech jsme se k sobě v roce 2011 navrátili. Prvně na dálku, a o rok později zvítězil můj stezk po domově, a já se vrátila zpět do Česka. Od té doby jsme se vzali a máme spolu dvě krásné děti, které nám dělají radost a posouvají nás zase do jiných rozměrů. 

S lidmi z Británie stále udržuji přátelské vazby a čekám na další výzvy, které mi život přinese. Ale už ne jako oběť, ale jako tvůrce. I když je to někdy s temnými údolími, třeba ve formě dvou biopsií prsu, slzami a nejstotou, ale pořád mi to stojí za to. 

Svůj život se učím milovat se vším všudy, vážit si každého dne a být vděčná lidem okolo, díky kterým jsem se dostala tam, kde jsem. 

Tahle podnikatelská svoboda a nejistota není pro každého, pokud člověk překoná překážky, může si být jistý, že přijdou další. Ale je to právě to, co mu pomůže věřit v sám sebe a opravdu žít. 

Pokud potřebujete překlady, focení nebo si chcete přečíst více o mých cestách a inspirovat se pro ty vaše, jsem vám k dispozici.

 

Martina