Objev století

3.3. 2018 Martina Benáčková 538x
Je to zhruba dva roky, kdy jsem se rozhoda, že se naučím fotit a že budu fotografka. Koupila jsem si zrcadlovku, 50 mm objektiv a pustila se do toho. (Jako vlastně do všeho v životě, moc se s tím obvykle nemažu :).
 
Spoustu věcí jsem se naučila a vidím obrovskej posun dopředu, a z toho mám radost. I když je toho ještě mrak, kde se můžu zlepšit. A to mě na tom baví, že je pořád, kam jít dál.
 
Zjistila jsem, že mě to naplňuje, i když bych asi nemohla jenom fotit, potřebuju dělat další věcí okolo, abych využila víc svých schopností, protože jinak bych se nudila a nesnášela bych tu rutinu. Navíc ty hodiny strávené pak u počítače, co nikod nevidí, to je nářez. 🙂
 
Taky jsem zjistila, že nemůžu fotit víc než jednoho člověka nebo skupinku za den, protože jinak mě to vysává energii a nedávám do toho všechno. A vlastně si ani nedokážu představit, že bych fotila každý den a večer každý den seděla do noci u fotek, to by mě fakt štvalo.
 
Protože u toho ještě potřebuju používat angličtinu, učit se online marketing, rozvíjet se jako člověk a pomáhat ostatním s věcmi, které umím a baví mě (tvořit web a tak :). No focení je prostě málo, i když mě to moc baví. Proto jsem překladatelka, učím angličtinu a pomáhám třeba teď kamarádce dělat e-shop. 
 
Ale tohle bych nikdy nejzistila, kdybych si to nezkusila.
 
Před dvěma lety jsem měla jen svůj dětský sen, že chci být fotografka, ale netušila jsem, co to obnáší a co všechno neumím. Nedokázala jsem si ani představit, že mi bude za fotky někdo platit. Teď, kdybych chtěla a víc se věnovala marketingu, tak si myslím, že by mi to docela začínalo fungovat.
 
Jenže mě vyhovuje, že to mám jen pro zábavu, že se tím bavím a testuju svoje možnosti. Občas si zajdu na workshop, kde jsou stejně naladěný lidi, a to mě nabíjí a inspiruje.
 
Z toho plyne, že dětské sny nemusí být přesně to, co nás opravdu udělá šťastnými a jedniná věc, co budeme dělat po zbytek života, ale můžou.
 
Jenomže to nezjistíme, dokud to nezkusíme.
 
Protože to i záleží na tom, jak si to sami nastavíme a jestli se jen zařadíme do škatulky s ostatními, co se pohybují ve stejném oboru, nebo jestli si nastavíme vlastní pravidla a uděláme si to tak, abychom byli spokojení my, a tím pádem všichni okolo.
 
Že nestačí o nečem snít, ale je potřeba postavit se strachu a taky si to jít vyzkoušet. 
 
Protože naše představy můžou bejt totálně jiný než realita.
 
Já za ty dva roky nelituju vůbec ničeho, ani svojí naivní představy, protože ta mě přivedla do života parádní lidí a díky ní jsem se naučila úžasný věci a doufám, že i udělala radost lidem s fotkami, které budou mít jako vzpomínku třeba do konce života.
 
I když jsem to focení někdy totálně posrala, tím se lidem, kterých se to týká omlouvám. 🙂 (Part of the learning process.)
A ponaučení je:
 
Tvořte si svůj vlastní svět a pravidla. Nenechte se strhnout davem a nedělejte věci jen proto, že se to od vás očekává, jen proto, že to dělají ostatní ve vašem oboru, protože pak z toho nebudete mít radost a bude vás to prudit.
 
Vyberte si z vašeho oboru jen to, co vás opravdu baví a věnujte se tomu tak, jak vám to vyhovuje. 
 
Chtěla jsem být skvělá fotografka, teď chci být jen člověk, co dělá radost sobě i ostatním, inspiruje a je užitečnej. A když se mi tohle povede, tak budu šťastnej člověk. 
 
Na image a zbytek kašlu :). 
 
Vyplatí se jít si za svými sny, ať už jsou jakkoliv iracionální, i když vás bude okolí odrazovat, i když sami sebe budete ze strachu odrazovat, a i když ta cesta k ním může být dlouhá a náročná, protože jako bonus objevíte spoustu zajímavých věcí sami o sobě.
A to se vždycky hodí.
Nenechte se strhnout k tomu, že plnit s sny je vážná věc. Já jsem se brala strašně vážné a lpěla jsem na tom, že to musí prostě být super, že musím působit jako seriózní člověk a že musím umět, všechno, jinak to nebude dobrý, že mě musí mít všichni rádi. -Prd.
Pokud někoho pohoršuje moje lehce fekální vyjadřování, tak si dosaďte, co vám bude znít líp. (Ale mě prostě občas baví mluvit sprostě, i když se to nesluší :D.
Ale zkrátka:
Důležité je dělat věci s lehkostí a hravostí a moc to nežrat. Protože jen tehdy máte prostor se uvolnit a dát ze sebe to nejlepší, když si vlasntně jen hrajete. Je potřeba, aby si to tak člověk nějak zvládl nastavit a uvědomit, že z toho stejně nikdo nevyvázneme živí.

A TO JE PRO MĚ OBJEV STOLETÍ :). 

 
A jen pro zasmání, fotky z mých začátů a teď. 🙂
Můj syn a dcera v obýváku před dvěma lety.
Toto je fotka z atelieru z minulého týdne a jedna Valentýsnká koláž.
Teď doufám, že vidíte rozdíl :D.
Jdtěte, testujte a hrajte si. A já až do toho zase spadnu, tak si půjdu přešíst tenhle článek.
 
 
 
 
 
 
 
 
Komentáře